Knihovna a já

Určitě znáte zařízení jménem knihovna - za určitý roční poplatek si půjčujete knihy, které doma nemáte nebo ani mít nemůžete, protože váš byt přece není nafukovací!. A potom v klidu domova zapůjčené přečtete, pokud to opravdu stojí za to, nebo také ne, když jste se jaksi "netrefili“. Já do naší knihovny začala chodit jako dítko školou povinné a byla jsem opravdu vždycky řádná čtenářka. Můj měsíční náklad byl minimálně 10-15 knížek. Nechápu, jak to bylo možné - dětské oddělení mělo jen několik regálů, jedna stana byla plná pohádek a příběhů pro menší děti, druhá dobrodružných a dívčích románků pro starší, mezi tím kratší stěna básniček a jeden regál naučných knih. Časopisů tehdy pro děti a mládež moc nevycházelo, tak i v knihovně jich byly jen dvě poličky.

Od těch dob se mnohé změnilo. Dospěla jsem a mohla brouzdat po nepoměrně větší částí oddělení pro dospělé. S nástupem do práce jsem začala navštěvovat i knihovnu "závodní“. To už teď asi ani neexistuje, ale dříve měl každý podnik svoji bibliotéku, kam mohli zaměstnanci docházet. Jako dítko jsem byla šťastná, že můj táta chodil do té "svojí“, neb tam půjčovali i knihy pro děti a zhusta to, co neměli v té naší městské, se v té "jeho“ sehnat dalo.

Továrna v našem městě, která po privatizaci různě omezovala svůj provoz, zrušila i svoji knihovnu a její obsah převedla do majetku té městské. Jenže prostory nedokázaly přijmout takové kvantum literatury a muselo dojít k rozsáhlé rekonstrukci. K nemilé radosti důchodců, kteří dříve měli pod knihovnou svůj Klub, bylo rozhodnuto jejich zázemí zrušit a prostor využít jako samostatné dětské oddělení. V prvním patře se vše přebudovalo pro potřeby dospělých a přibyl i nový malý sálek pro výstavy a besedy. Obě patra navíc dostala do výbavy i počítače a internet, který může veřejnost zdarma užívat. A k tomu krásný uklidňující zelený kabátek.

Když jsem byla na rizikovém těhotenství doma, přečetla jsem celou manželovu knihovnu (dokonce i "Děti Arbatu“ od Rybakova) a o vycházkách docházela pro svoji pravidelnou dávku emocí i do knihovny. Nepřestala jsem číst vlastně nikdy, ale u dvou a pak tří malých dětí jsem už tolik číst nezvládala a postupně změnila žánr svého čtiva na pohádky a příběhy pro malé. Tak jsem si spolu s nimi zopakovala Neználka, Děti z Bullerbynu, Karkulína za střechy, Ezpovy bajky nebo bajky mudrce Bidpaje, Ransomovy Vlaštovky a Amazonky, knížky o skřítcích muminech a objevila i mnohé nové autory současných dobrodružných dětských příběhů. Číst se totiž musí každý večer a i když si teď už tři ze čtyř našich pokladů čtou sami, na společném čtení před spaním trvají stále všichni. Prostě: kniha jako společná rodinná vášeň. A i ten nejmladší, který sice vypadá, že ho to snad ani nezajímá, se večer dožaduje dalších muminích příhod.

A tak jsem opravdu do dospělého oddělení zašla po dlouhé, předlouhé době až letos v lednu. Překvapilo mě nové uspořádání, velké množství počítačů, speciální oddělení detektivek, veliké množství časopisů či audiozáznamů. Jen s naším Míšou nemám moc klid na výběr. Vletí dovnitř jak velká voda a už se sápe do regálů, vytahuje jednu za druhou a křičí, když mu je beru z ruky a vracím zpět. Pláče, že chce své muminky, a nechápe, že tyhle knížky určitě o muminech nejsou. Pro jeho uklidnění se vrhám k poličkám s literaturou o přírodě - Příběh lvice Elzy by mohl být to pravé, jsou tam fotky, to by ho mohlo zaujmout. Kniha letí do košíčku a Míša se sápe po knize o zdravé stravě pro malé děti - na obálce je totiž obrázek veselého miminka. Nepomáhá vysvětlení, že to nejsou pohádky, knížku prostě vzít musíme. Alespoň je chvíli klid a já si mohu sáhnout po něčem, co bych skutečně chtěla. Úplná novinka, autorka je pro mne neznámá, ale podle záložky toho už má na svém kontě více. Zaujal mě název Jak přežít puberťáky a jdu si ji najít do běžného regálu. Mám štěstí, je tam. Zalistuji na první stránku - no, vypadá to výborně. A rychle pryč, Míša už totiž zase ječí a ruší dospěláky zabrané ve výběru...

Ne, opravdu si už nepůjčuji kvanta literatury, ale jedna až dvě na týden mi bohatě stačí. Alespoň mám jistotu, že je stihnu při svých povinnostech přelouskat. A také je to způsob, jak si vybrat i s vřeštícím dítětem v zádech.

A tak můžete čekat, že vás mimo jiné, čas od času zahrnu nabídkou něčeho slušného ke čtení. Tedy budete-li chtít.

Skore: | Hlasy: 0