O kočičce

Ač z názvu můžete získat pocit, že vám chci vyprávět pohádku, není tomu tak. Do jisté míry se jedná o pohádkový příběh, ale vymyšleno na něm není zhola nic. Chtěla bych vás seznámit s životem jedné kočičky a dvou lidí se srdcem plným lásky.

V naší rodině se nikdy zvířátkům neholdovalo, maminka pro domácí mazlíčky rozhodně slabost neměla. Lstí získaná myška bylo nejvíc, čeho jsme my děti mohly dosáhnout. Mít pejska či kočičku? Nemyslitelné! Protože jsem vyrůstala v rodině, která se k větším domácím mazlíčkům stavěla negativně, nikdy jsem nechápala, jak někdo může "obyčejného psa“ či "obyčejnou kočku“ tak bezbřeze milovat. Dokud jsem nepoznala manžela a jeho rodiče.

Manželovi rodiče jsou lidé s neskutečně širokým srdíčkem. Vždy měli doma nějaké zvířátko, které ale vnímali jako plnohodnotného člena rodiny.

Kdysi, před mnoha lety, než jsem se s manželem poznala, se jeho tatínek vracel večer domů. Na ulici našel ležet umírající kočičku. Zřejmě ji srazilo nějaké auto nebo ji surově zbil bezcitný člověk, kdoví. Tatínek usoudil, že si zaslouží důstojnou smrt, a vzal ji domů, aby umřela v teple. Povrchové rány jí ošetřili a čekali na nový den.

Ráno vzali kočičku na veterinu. Zvěrolékař ji prohlédl, napíchal do ní injekce, a teprve pak se zeptal: "Nepřinesli jste ji náhodou na utracení?“ Když tu ale byla naděje, proč ji nevyužít? Lékařův pokus o záchranu kočičky se podařil a zvířátko se z nejhoršího pomalounku dostalo.

Rány na těle se téměř zahojily. Jako památka na nepříjemnou událost kočičce zůstala zchromlá nožička, zkroucená na bříšku; už se na ni nikdy nepostavila. Rány na duši byly mnohem hlubší. Kočička byla nedůvěřivá, lidem se vyhýbala, dětí se neskutečně bála. Svým laskavým a milujícím přístupem si ji ale manželovi rodiče získali.

Zejména manželova tatínka si zamilovala. Když přicházel domů, vítala ho jako pejsek. Přišel-li někdo jiný, zklamaně odkráčela. Pravidelně se k němu chodila přitulit, dožadovala se jeho hlazení. Jako by věděla, že žije jen díky němu. Každý den mu dávala najevo svou náklonnost. Ostatních lidí se stranila, před každou návštěvou prchala.

Vztah kočičky a manželova tatínka byl výjimečný. Díky této dvojici jsem pochopila, proč mohou lidé svoje zvířátka tolik milovat. Obdivuji tatínka, že se umírající kočičky ujal - kolik jiných lidí by to na jeho místě udělalo? Já před lety určitě ne, a kdoví, zda i dnes bych měla odvahu. Jen díky němu čekalo na kočičku ještě mnoho krásných, láskou naplněných let kočičího života.

Jejich vztah mne mnohému naučil. A do jisté míry jsem kočičku považovala i za svoje zvířátko - vždyť jsem se o ni několikrát v době nepřítomnosti manželových rodičů starala!

Včera, v pátek 27.1., kočička v požehnaném věku zemřela.

Skore: | Hlasy: 3