Začátky

Říká se, že každý začátek je těžký, ale záleží, jak se to vezme. Někdy není ani tak těžké začít, jako vytrvat a dokončit. Jsou různé začátky - některé si vybíráme, určujeme sami. Jiné nikoliv. Prostě jen tak vyplynou z toho, jak jde čas. Třeba takový začátek roku - 1. leden - ten si nevybíráme. Opakuje se v našem životě s tak pevnou periodicitou, že už od něj nic zvláštního neočekáváme. Někdo se možná trošku pozastaví, že už je zase jeden rok za námi, provede zpětnou bilanci a dá si do nového roku nějaké to předsevzetí - jako že začne zdravěji jíst, trochu více se hýbat, méně kouřit. Och, kolik takových začátků skončilo hned v zárodku.

A pak jsou počátky, které si vybíráme sami. Třeba, kdy vstoupit do svazku manželského, kdy počít první dítě.. Manželství - to by bylo povídání dlouhé samo o sobě. Vždyť kolik dnešních mladých lidí vůbec do manželství nevstupuje, žije „na hromádce“. Prostě se asi natolik bojí učinit rozhodnutí o tomto „začátku“, že ho raději obchází..Nejsem tu za soudce, ale myslím, že je to k jejich škodě. Alespoň já, svého rozhodnutí vdát se za svého manžela, nelituji. Věřím, že to bylo správné a že se moje očekávání naplnila. Jistě, neuměli jsme vše řešit hned na startu, ale učili jsme se a učíme se stále za pochodu. A tak se už blíží devatenácté výročí tohoto našeho „začátku“.

Počít první dítě. To je také zajímavé rozhodnutí. My jsme tenkrát měli jasno - dítě jsme chtěli hned po svatbě. Dělali jsme vše pro naplnění tohoto snu, ale marně. Musela jsem podstoupit různá vyšetření, léčení a nakonec jsem se dočkala - první syn přišel na svět, když mi bylo dvacet pět, po čtyřech letech snažení. Viděno dnešníma očima jsem neměla stále nic zmeškáno a já už si také nestěžuji. Ale tehdy mi připadalo nekonečné, to čekání..V nemocnici jsem tenkrát potkala jednu paní, která byla o dost starší než já. Také nemohla otěhotnět. Jenže ona to rozhodnutí počít první dítě vědomě odsouvala do pozadí. Nejprve dělali s manželem kariéru, pak stavěli velký dům, kupovali auta. A pak, až úplně nakonec si uvědomili, že jim tam něco, spíše někdo, schází - dítě. Nastal velký problém, protože se „cosi“ zadrhlo a nešlo to. Tenkrát ležela vedle mne a to odkládání si vyčítala. Ptáte se možná, jestli dnes potomka má - nevím, víckrát jsem ji nepotkala... A dnes je takových lidí spousta. Kariéra a závratné zisky jsou na prvním místě. Nebo naopak - špatná finanční situace a neustálé čekání „až bude líp“. Stále jim připadá, že ještě není vhodná chvíle, že ještě není správný čas. Ale až už jednou bude, může být také pozdě. Nemaluji nikomu černou budoucnost, také mám kamarádku, která své první dítě porodila ve dvaačtyřiceti letech, ale i tomu předcházelo dlouhé trápení a nakonec i adopce.

A tak chci dnes všechny vyzvat, neodkládejte své začátky, aby na ně vůbec mohlo dojít. Vždyť ne vždy jsou začátky těžké - většinou je horší vydržet a pokračovat až do konce. Hmmm, no a co to moje učení angličtiny? To bude asi můj oddalovaný počátek, jo, jo i já mám máslo na hlavě. Ale kdo ví, třeba to letos opravdu zlomím a začnu... A co vy?

Skore: | Hlasy: 0