Zasutá vzpomínka

Bylo mi tenkrát sladkých osmnáct let. Měla jsem práci, která mě těšila. Poznala jsem Boží lásku a chtěla trpělivě čekat na věřícího manžela. Byla jsem šťastná, spokojená a veselá. Ani můj třídní ze střední školy málem nevěřil, že jsem to stále já. Z obličeje mi zářil pokoj - pryč byl strach, napětí a nejistota, která mě provázela celou dobu studia na průmyslovce.

Ale znáte to - i do největší pohody občas padne stín nejistoty. Do slunného dne se také vloudí mrak. A tak jsem s obavou vyhlížela toho, koho bych mohla milovat. Ve vodách nevěřících přátel jsem „lovit" nechtěla. I přes možný krásný začátek jsem se bála nepěkného konce - rozchodu nebo rozvodu. Vždyť všude kolem mne toho bylo plno. Církev jsem viděla přes růžové brýle - tam se přeci manželé nerozvádí! Ano, v ideálním případě. Nyní vím, že i tam duch této doby pracuje, i když by to tak být nemělo.

Byla jsem tehdy sama na noční, když mě dva mladíci poprosili o jízdní řád autobusů. Tenkrát ještě takřka neexistovaly počítače a propojení vlakových a autobusových řádů prakticky nebylo. Kdo chtěl u nás znát jiné spoje než vlakové, musel si je sám vyhledat - my jsme pouze půjčovali jízdní řády oproti nějakému průkazu. Mladíci vyhledávali spojení dlouho, a když se fronta u okénka ztratila, začali si se mnou povídat.

Už ani nevím, jak se to stalo, ale zůstali tam se mnou skoro až do rána. Nevadilo mi to, alespoň mi směna rychle uběhla v bezstarostném žertování. Cestujících už po půlnoci moc nebývalo a já se jindy nudila. Nad ránem se rozloučili a já myslela, že už je nikdy neuvidím.

Jaké bylo moje překvapení, když se jeden z nich objevil. A ne jednou. Byl milý, nic si nedovoloval, vždycky si půjčil nějaký řád a pak se mnou klábosil. Až jednou jsem se nechala pozvat do kina. Film a místo vybíral on. Chtěl mě potěšit - vybral francouzský film s titulky, to už věděl, že chodím na francouzštinu. Co se ale nestalo. Čekala jsem před kinem dlouho, předlouho, představení již začínalo - on však nikde. Už jsem si myslela, že to byl nevhodný žert a chtěla odejít, když tu se náhle dotyčný vynořil, omluvil se a vtáhl mě dovnitř. Čekal mě další šok - prý zapomněl lístky. To už jsem nezvládla a vyletěla na něj: „To snad není možný! Tak vy si klidně přijdete pozdě a ještě bez vstupenek?!" Nějak to s uvaděčkou sehrál a ona nás na film pustila. Byla to detektivka, zrovna krátce před tím jsem četla knižní předlohu. Potěšilo mě to a uklidnila jsem se.

Po představení mě pozval na skleničku. Celý ten čas příjemně plynul, povídal mi o svých zálibách, hodně jsme se smáli. Pak jsem si ale musela pospíšit na autobus domů, a když jsem přebíhala silnici k zastávce, ještě za mnou volal, že mě sice moc nezná, ale že už ví, že mám všech pět "pé". Příjemně mě to hřálo u srdce.

Při pozdější návštěvě se mi přiznal, že ty vstupenky měl - byl to jen takový pokus, taková jeho zkouška a prý jsem v ní obstála dobře.

Po čase se zase objevil na mojí noční. Vlak, kterým chtěl jet, mu jel za chvíli poslední. Buď s ním odjede nebo bude muset zůstat až do rána. Nechal rozhodnutí na mně. Když budu chtít, tak zůstane, když ne, tak odejde a jak jsem cítila, už ho nikdy neuvidím. Bylo strašně těžké se rozhodnout - moje city křičely, že má zůstat, rozum velel nechat ho odejít. Přepadla mě veliká slabost, zoufale jsem se mu snažila vysvětlit, že je mi s ním sice příjemně, ale zároveň že hledám něco víc, že víra je pro mne moc důležitá. Nechtěla jsem ho nechat odejít, ale zároveň jsem se bála toho, že by zůstal. Nakonec odešel a už jsem ho nikdy neviděla. Zůstal pro mne jen pěknou vzpomínkou, ale jestli si na mne někdy vzpomene i on, to nevím...

Skore: | Hlasy: 0