Když dítě musí do nemocnice...
Jste tu poprvé? Tak se nejdříve zaregistrujte a získejte výhody!
„Tak si představ, že přišlo pozvání na tu Martinčinu operaci. Ale bohužel tam není nikde uvedeno, že mám nastoupit s ní. Všechny informace se týkají jen Martinky! Tys to té doktorce neřekl, že je bezpodmínečně nutné, abych byla přítomna i já?“ volala jsem zděšená manželovi. „Ale jasně, že jsem jí to řekl! Psala to i do toho požadavku. Koukal jsem na to! Zkus tam zavolat, třeba došlo k omylu,“ bránil se mé hysterii manžel.
Odmítnutí
Zvedla jsem tedy telefon a po nějaké době mě spojili s vrchní sestrou dětského ORL. Snažím se zachovat klid v domnění, že došlo k pouhému omylu. Vysvětluji, že 10.5. má dcera nastoupit na odstranění nosních mandlí, ale bohužel v pozvánce není uvedeno, že mám nastoupit i já. Po chvíli ticha zazní ze sluchátka: „Ale maminko (nesnáším toto familiérní oslovení!), holčička je dost velká na to, aby to zvládla. Chodí sem i menší děti bez maminek!“ „Nezlobte se, nedomnívám se, že by zvládnout/nezvládnout záleželo pouze na věku. Navíc má dcera fóbii z bílých plášťů. A kromě všeho se jedná o dítě adoptované, tudíž velmi citově zranitelné!“ „No, to se nedá nic dělat! Přijďte toho desátého. Když bude volná postel, můžete zůstat. Ale i tak vás může v noci z lůžka vyhodit kojící matka akutně přijatého dítěte!“ „Takže vy navrhujete, abychom absolvovali veškerá předoperační vyšetření a potom čekali na náhodu? To se nezlobte, takový hazard si já nemohu dovolit. Ruším tedy termín operace!“ „Jak chcete, ale budu o tom informovat ošetřujícího lékaře! My tu nejsme nikomu pro legraci!“ „To ho klidně informujte. Ale uveďte všechny souvislosti! Že jste odmítla zajistit pobyt i s matkou dítěti s podezřením na cholesteatom!“ „No, počkejte, to jste mi ale neřekla, že je tam podezření na cholesteatom. To je něco jiného než pouhé nosní mandle!“ „Ale to už není můj problém – ptám se tedy znovu, zda jste schopni v termínu 10.5. přijmout mě i dceru?“ „Ne, už je moc velká!“ „Dobrá, tím je vše jasné. Ruším tímto termín operace. Nashledanou!“ Přiznám se, že více sil na tento nikam nevedoucí rozhovor jsem neměla…
Hledání vhodné nemocnice
Musela jsem se nejdříve vybrečet, než jsem byla schopná alespoň trošku rozumně uvažovat! Vzala jsem seznam okolních nemocnic a obvolávala jednu po druhé s dotazem, zda jsou ochotni přijmout dítě s tou a tou diagnosou a hospitalizovat je i s matkou. Uspěla jsem hned u prvních dvou na seznamu. Nakonec jsme operaci absolvovali (na osobní doporučení jiné maminky) ve FN Bulovka. Nebylo to vzhledem k dceřině fobii z bílých plášťů vůbec snadné, ale díky vstřícnosti doktorů (a tomu, že jsem byla přítomna a reagovala tak, jak bylo potřeba), nedošlo k žádným komplikacím. I toho strašáka v podobě nádoru jsme zahnali! Díky Bohu nebyl tam!
Jakmile mi to čas dovolil, začala jsem po návratu z nemocnice pátrat po tom, jaká vlastně mám práva já, jako rodič hospitalizovaného dítěte, a jaká práva má dítě samotné. První na co jsem narazila, je Charta práv dětí v nemocnici. Sice je mi jasné, že papír snese „vše“, ale je to doufám první „vlaštovka“.
Charta práv dětí v nemocnici
1. Děti musejí být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním docházení.
2. Děti v nemocnici musejí mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzování k aktivní účasti na něm.
3. Děti anebo jejich rodiče musejí mít právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Musejí mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem.
4. Děti anebo jejich rodiče musejí mít právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě musí být chráněno před všemi zákroky, které pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony podniknutými pro zmírnění jeho fyzického nebo emocionálního rozrušení.
5. S dětmi se musí zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí.
6. Dětem se musí dostávat péče náležitě školeného personálu, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny.
7. Děti musejí mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci.
8. O děti musí být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny.
9. Děti musejí být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům a aby zároveň vyhovovalo uznaným bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti.
10. Děti musejí mít plnou příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobenou jejich věku a zdravotnímu stavu.
Děti do 6 let
Děti v nemocnici musejí mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Další poměrně dost důležitá informace je, že pokud je rodič hospitalizován s dítětem, náklady na jeho pobyt hradí zdravotní pojišťovna do 6 let věku dítěte (zajímavé je, že v jedné z nemocnic byl věk posunutý až na 7 let). Jediné, co si dnes již rodič s dítětem hradí, je poplatek ve výši 30 Kč, resp. 60 Kč na den za pobyt v nemocnici. Je samozřejmě jasné, že ne všechna oddělení jsou na tuto možnost připravena. Nebojte se a ptejte se! Samozřejmě to jde v případě, kdy se jedná o plánovaný pobyt a ne akutní hospitalizaci ze dne na den!
Co po šestých narozeninách?
Blížily se dceřiny šesté narozeniny a já začala pátrat, jaké jsou mé možnosti potom. Zjistila jsem, že tím, že předám dítěte do zdravotnického zařízení, nedeleguji svá „základní“ práva a povinnosti zákonného zástupce. Z čehož vyplývá, že bych neměla být od dítěte násilím oddělována. Otázkou zůstávají oddělení jako je infekční, ARO, JIP. Ale jiná „běžná“ oddělení mi MUSÍ umožnit 24h kontakt s dítětem, i kdyby to mělo být formou židle vedle lůžka. Deku nebo spacák si musíte donést z domova! Stejně tak jídlo a pití.
Je jasné, že zákony, vyhlášky nebo charty jsou věc jedna a druhou je přístup nemocnice, lékařů a sestřiček ke svým pacientům. Nemáme (naštěstí) s nemocnicemi zase tolik zkušeností, ale z těch několika málo se domnívám, že se celkově situace na dětských odděleních o dost zlepšila. Lékaři pochopili, že my (většinou) nejsme žádní vetřelci, ale naopak jsme nedílnou součástí léčebného procesu. Vždyť kdo jiný, než my rodiče, zná dítě nejlépe!
Podrobně se pobytem dítěte v nemocnici zabývá například Nadační fond Klíček. Na jejich webových stránkách možná naleznete odpovědi na své otázky, týkající se pobytu vašeho dítěte v nemocnici. Nebo seznam toho, co si máte vzít s sebou (zabalit dítěti). Podívejte se na www.klicek.org.
A samozřejmě bych moc ráda požádala vás rodiče, zda byste se nepodělili o své zkušenosti s hospitalizací svých dětí. Byli jste tam s nimi? Je něco, co vás překvapilo příjemně? Něco, co bylo vážně „do nebe volající“? Mohl být s dítětem hospitalizován i tatínek? Stává se, že mužský doprovod je odmítnut z toho důvodu, že ostatní doprovázející jsou maminky (ženy). Vynechala bych asi téma „nemocniční strava“. Tam se názory většiny pacientů, podle nejnovějších průzkumů, vzácně shodují! Bohužel ne v pozitivním slova smyslu! Já bych ráda názory na přístup personálu, na přístup k informacím atd.
Podělte se s námi o své zkušenosti a názory na toto téma. Jeden z vás získá odměnu v podobě dětské knížky v hodnotě199 Kč:
První počítání od nakladatelství Grada
Knížku získává wrorejs. Gratulujeme!
Rubrika: Děti | Zdraví 
Přihlašte se nebo zaregistrujte , abyste mohl psát komentáře | Zobrazit pro tisk
Vložil Me2dice, 10 Březen, 2010 - 19:41
Přihlašte se nebo zaregistrujte , abyste mohl psát komentáře | Zobrazit pro tiskKomentáře pod články, včetně těch, jejichž autory jsou redaktoři moje-rodina.cz, nevyjadřují oficiální stanovisko redakce. Redakce si vyhrazuje právo odstraňovat takové příspěvky návštěvníků portálu, které odporují dobrým mravům, porušují platné právní předpisy České republiky nebo obsahují jakoukoliv formu reklamního sdělení.
Táňule běhá po nemocnicích od prvních dnů, byla jsem hrůzou bez sebe, když jsem musela nechat své týdení miminko v péči lékařů a odjed na týen 300 kilometů daleko, ale podle slov lékařů bych tam byla stejně zbytečná:o(( Další pobyty jsem byla s ní, když ležela na JIPce, byla jsem u níc od sedmi do rána až do desítí, dokonce mne pustili i na pooperační JIPku, kam rodiče ani nesmí, musím uznat, že v Motole rodičům vycházejí maximalně vstříc, i přesto, že jsem se o malou starala, sestřičky pravidelně chodili kotrolovat teplotu, podávat léky, nestalo se mi, že bych si pro něco musela dojít, jejich přístup byl opravdu vstřícný, pokud jsem měla jakýkoliv problém, zavolaly lékaře.. nemohu si stěžovat..
Zato Opavská nemocnice mě zklamala... Teplotu musím měřit sama, to mi nevadí, ale když ví, že dítě má zánět průdušek, předpokládá se, že se budou podávat nějaké léky, musela jsem se chodit neustále ptát, dožádat se doktora byl velký problém a to nemluvím o tom, že mě nechtěli hospitalizovat s ní:o((( Doktora jsem viděla jednou za den a starej se, několikrát jsem nadávala, že to jsem mohla zůstat doma a testy mi může dvakrát týdně udělat obvodní:o(((
jsou nemocnice, kdy se o vás starají jako v bavlnce, tedy o dítě, ale jsou nemocnice, kdy mám chuť křičet, brečet a v neposlední řadě i utéct:o)))
P.S. A k nemocniční stravě bych se opravdu moc nevyjdřovala...
Já jako dítě byla v nemocnici 2x. Jednou v asi roku a z vyprávění mé maminky to prý bylo kruté, když si pro mě přijeli s tátou a já se držela sestřičky, brečela a nechtěla jsem jít ke své mámě do náruče. 
A podruhé v 7 letech, kdy docházela na pokoje i učitelka a napařila mi z čehosi trojku a vím, že mi bylo hodně smutno a já odpočítávala dny, kdy budu moct se vrátit domů. Navíc to bylo infekční oddělení, takže návštěvy žádné.
Se svým starším synem jsem byla v nemocnici na operaci hydrokely varlete a bylo fajn, že s ním mohu společně v nemocnici být. Narazili jsme na fajn sestřičky i lékaře, jídlo nebylo nejhorší a protože to bylo začátkem prosince, tak přišel dokonce Mikuláš a čerti.
Potom jsme byli ještě jednou na trhání nosní mandličky pod narkozou a to proběhlo také v pohodě, až na jednu hysterickou maminku, která zjevně pobyt v nemocnici se svým synem nezvládala. Vadilo jí úplně všechno i všichni a ráda se úplně se všemi hádala, i s lékaři. Například vládla televizoru a určovala, na co se ostatní z celého oddělení budou dívat.
Její odchod domů sestřičky náležitě oslavily.
Já mám zkušenosti s pobytem v nemocnici společně s dítětem jen dobré. Ale je to určitě také tím, že jsem narazila na fajn sestřičky a doktory. Všechno je to totiž o lidech.
Nevím jak to chodí dnes, já byla se synem v nemocnici před 20 lety. Tehdy jsem ho směla jen navštěvovat, nikdo s ním nemohl zůstat v nemocnici. Vždycky jsme to probrečeli. Raději nevzpomínat. Je dobře, že dnes může maminka zůstat na lůžku v nemocnici a být pořád nablízku svému dítěti. A nemocniční strava je nejspíš stále stejná jako před 20 lety - nic moc, ale hlavně že ji člověk přežije.
tohle znám i ze školky. S dětmi se vždycky domluvím, ale ty matky!!! Samozřejmě některé.
mám kamarádku ,která pracuje jako sestra na dětském,lůžkovém oddělení v nemocnici .A u větších dětí.Občas má špatnou zkušenost s maminkami.Jsou někdy hysterické.Ale nemyslí tím maminky,které se starají o děti a mají o ně strach.Jsou prý hysterky jen pro efekt.To znamená že udělají "humbuk" a fičí pryč.Nejsou tam se svými dětmi,chodí jen několikrát týdně na chvilinku a právě tu chvilinku spíš uhánějí sestry,než aby byly se svými dětmi. I takové jsou matky. Občas Lenka říká,že je dobře,že některé procedury si děti projdou bez takových matek.Děti prý to berou statečně a takové matky by je jen rušily. Musím podotknout,že Lenka to snad umí se všemi dětmi.Viděla jsem ,jak jedná i s jinými dětmi,jak najde s nimi stejnou řeč.Ona se pro své povolání hodí.Takže když občas utrousí že tam byla hrozná máma,vím,že myslí mámu v uvozovkách.Která na návštěvu chodí spíš z povinností.
asi jak kde. Ono se fakticky udává určitá veková hladina, do které je možno dítě doprovázet v nemocnici,vyšetření, operaci atd. některé nemocnice tím, že příjmou větší dítě s matkou nemají místo na menší dítě, které by tu maminku potřebovalo více. pak se zase řeší to, že si maminka malého dítěte stěžuje,že nemůže být přijata s dítětem, prrotože nejsou místa.
To je začarovaný kruh.
též jsme byli v nemocnici, malé bylo cca 8 měsíců a bylo mi těch několika miminek a batolat kolikrát líto, protože tam neměli,kdo by je vzal do náručí a věnoval se jim. Sice se některé sestřičky snažili střídat a aspoň na chvíli se dětem věnovat, ale kolikrát nebyl čas
S tím, že jsem byla s dcerkou jsem potíže neměla, trochu jsem bojovala na Jipce (tam už jsem na lůžko neměla nárok a ani stravu ne. (dcerka tam byla cca 24 hodin) ale vždy mi sestřičky vyšli vstříc ( možná jako zdravotníkovi, který pracoval "hned vedle") Tak nevím, zda to bylo tou mini protekcí, nebo je to normální :-d
Co mi vadilo bohužel nejvíc, byla nevědomost,a arogantní vystupování primářky, která snad snědla moudrost světa. Lékař, který neuměl a snad ani nedovedl říci, co dceři je. Jeden den měla zápal plic, pak infekci moč, cest, do toho vyhubování od primářky, proč ma antibiotika, když ji nic není. To bylo strašné a pro mě depresivní.
Co se týče sester. To si člověk nevybere. Ale jedna byla obzvlášť úžasná a nedělalo ji potíže seřvat matku na chodbě a dát najevo, že NEMÁ čas. I takové jsou...A to vůbec neřeším stravu, protže ta byla, no...děs a běs.
Nakonec jsem podepsala revers a šla s dcerkou domů. Navíc jsme si z nemocnice odnesly obě dvě šílený průjem. No, co chcít víc?
Snad jen, že se vše odehrálo v roce 2004 ,takže je to už nějaký ten pátek, ale jak čtu, tak je to pořád stejné...
Davídek - 3 roky Verunka - 6 let
Retnko, mirji, jen upřesním: já jsem psala, co jsem si sama začala říkat. Vůbec nevím, jaké byly důvody maminky té tříleté holčičky či toho malého miminka, kteří byli v nemocnici. Já si říkala, že rodiče k tomu mají důvod. Bez toho bych to tam nebyla schopná psychicky zvládnout. Vím, že se najde mnoho rodičů, kteří pobyt dítěte v nemocnici neprožívají, kteří nemají potřebu být s dítětem ve dne v noci, spát na rozkládacím lůžku či jen na židli. Jenže k čemu to je, kdybych se tím trápila? Navíc v situaci, kdy potřebuju maximum sil, psychických i fyzických. Byla to má obrana, jak to tam zvládnout. A oproti většině maminek jsem se měla luxusně -pořádná postel a na pokoji žádné plačící miminko, jen já a dcera a na pár dní i ta holčička. Ale obě spaly celou noc, takže pohodička. :)
Lenko, vím, že je to teď jiné, lepší. Jak já, tak sestra, jsme si v nemocnici užily jako malé holky své. Ale ideální to ještě není. Jsem v tomhle náročná. Když to jde, tak bych opravdu ocenila, aby každá máma měla možnost být s dítětem. Dokonce i v rámci jedné nemocnice jsou rozdílné přístupy! Je to jen a jen o lidech. A když se chce, tak to jde.
Me2dice, ještě jak ses ptala na tatínka. Na druhém oddělení jsem viděla tatínka s cca ročním chlapečkem. Takže asi to nebyl problém, že tam zůstal on a ne maminka.
Musím se pousmát nad tvou větou: Snad děti našich dětí na tom budou už líp. Ach kdybys jen věděla, jak se vaše děti dnes mají dobře po všech možných stránkách. A konkrétně k nemocnicím, když byla moje holčička před 22 lety na několika operacích s ouškem, pobyty maminek u dětí pro nás byla scifi, mohli jsme jen na návštěvu ve středu a v neděli na 2 hodiny, o tom co se dělo před a po nemám ani tušení, no radši nevzpomínám. Ale je dobře, že je to dnes jinak a určitě je možné zlepšovat.
Martin byl v nemocce dvakrát.Jednou když mu brali nosní mandli.Byl to pobyt na jeden den.Ráno jsme tam nastoupili a odpolko jsme juchali domů.Celou dobu jsem tam byla s ním.Měl cca 4 roky.Ráno se dětem píchla injekce...a byl první problém.I když sestra měla ruce za zády s injekční stříkačkou,tak už Martin pochopil o co se jedná.Bránil se tak,že injekci sestře vyhodil z ruky a tak sestra musela natáhnout jinou.Povolala své kolegyňky a by Marťáska pomohly držet.Zase se bránil,injekce opět byla odhozena.Nakonec se to povedlo,ale u vpichu měl dlouhý škrábanec od jehly a na krku obtisk prstů.Jak se jej snažila sestra udržet v klidu.Děsné,fakt.Poté tam sestry přijížděly pro své malé pacienty s kočárkem,nabraly děti na kočárek (děti pěkně klinbaly u svých mamin na rukách,nebo v postýlce.Ne však martin.Na něho injekce působila opačně.Byl hyperaktivnější a neutišitelný.Na operační sál jsem jej musela odnést na zádech,do kočárku prostě nesedl,bránil se.Odpoledne jsme pak jeli domů.
Podruhé byl v nemocnici na pozorování po úrazu hlavy.Ve škole ho přehodil spolužák jakýmsi chvatem a Martin měl menší otřes mozku.V nemocnici se bránil,že mne tam nechce!!!Už byl velký,měl deset let.Jedno odpo jsem jej tam vezla,všechna vyšetření jsem s ním prošla,pak mne zahnal domů.Druhý den jsem zase celé odpolko byla u něj a třetí den mne žádaly sestry,abych si jej vzala domů.A proč?I když měl ten otřesk mozku a bral na zklidnění tabletky,tak zase byl divočejší než normálně:-) Tablety na uklidnění na něj působí zcela opačně.Skákal tam po posteli a naváděl ostatní děti k polštářovým bitkám.Pořád někde lozil a sestry měly strach,že si ještě víc ublíží.A tak nás mudr propustila a nařídila domácí klidový režim:-)))) Kdyby mne v nemocce chtěl,tak u něj sedím jako klíště a nehnu se od něj.Třeba bych měla sedět na zemi,ale byla bych s ním.
Jen doufám,že už žádná nemocnice nebude.Ani s Martinem a ani s Vítkem.
ty ne, tys nám své důvody vysvětlila, proto si nemusíme vytvářet fantastické domněnky....
Hm, tak já bych byla za špatného rodiče 
Bydlíme na vsi, kde jezdí sice autobus 3x denně, ale na úplně jinou stranu než jsou obě nejbližší nemocnice. Máme jen jedno auto, které slouží mému k dojíždění do práce. Dělá týden a týden volna. Ráno odjíždí v devět a vrací se před půlnocí. Máme tři děti bez hlídání (jedna rodina 150km, druhá 500km). Takže pokud by šlo nějaké dítko do nemocnice v týdnu, kdy můj dělá, já bych s dítkem ve špitlu být nemohla a dostali bysme se za ním až za týden. Mohl by si sice zkusit vzít dovolenou, ale pokud není nikdo ochotný to vzít za něj, má smůlu.
Takže díky, že mé děti do nemocnice nemusely a nemusí. Kvůli nim i kvůli nám.
Ještě jsem si vzpomněla na případ, kdy jsem byla jako miminko hospitalizovaná. Mamka si situaci dodnes vyčítá...přišla k lékaři s problémem průjmu u mě jako u miminka. Ihned doporučili hospitalizaci z důvodu podezření na úplavici...doma měli naši potom hygienickou razii, zda žijeme v čistotě... Zhruba po týdnu, kdy se úplavice nepotvrdila, si pro mne maminka mohla zajet...byla jsem prý netečná...bez zájmu.... maminka.měla z celé situace dlouho výčitky, protože si z nemocnice přivezla naprosto jiné miminko...chvíli jí to trvalo, než mne dala dohromady...můžeme být rádi, že se situace změnila a my dítko nemusíme opustit jako tomu bylo v době komunismu - situace se v mnohém mění k lepšímu
Me2dice...tatínek nebyl odmítnut...byl v nemocnici přes den, kdy se já chodila vyspat domů po noční směně bez lůžka (sice s tím sestry měly problém, že nechci na noc odejít...některé byly ironické, jenže jsem svého ani ne tříletého syna na kapačkách nechtěla nechat samotného)...já měla v práci neplacené volno, manžel dovolenou...odpoledne jsem ho chodila vystřídat...takto jsme se střídali, když nám nebyla nemocnice schopná zajistit pobyt s dítětem ....vlastně nám ve dvou případech neposkytli pokoj pro matku s dítětem....
Ne, tahle diskuze opravdu nikam nevede a já v ní už také nechci pokračovat. Co jsem chtěla sdělit jsem již sdělila... Nechápu tvé postoje, to jak "vidíš" důvody rodičů všech zmíněných dětí osamělých v nemocnici, které dokonce zmínila i kekunka a s nimiž jsi vůbec nepřišla do styku. To s empatií nesouvisí, ba z mého pohledu ani z mateřským cítěním. To je jen o způsobu, jakým se díváme kolem sebe. Nic ve zlém, Mirjano...
Reti, jsou to moje úvahy, moje domněnky...věř mi, že je to jen proto, že jsem člověk se silně vyvinutým mateřským cítěním a plně pro kontaktní rodičovství...chápu, že jsme lidé různí...ale srovnat se s tím prostě nemůžu...jsem pro to, aby se všechny děti měly dobře...pocítily co nejvíce lásky, když to nevidím, je mi to prostě líto (a tak trochu odsuzuji - je to můj názor, moje domněnka ať se ti to líbí nebo ne...nic ve zlém 
) Teď napíšu ještě jednu zkušenost...když jsme byli se synem na mandlích, téměř všechny děti v HK byli s rodiči, jen jedna malá holčička byla sama - bez maminky...holčičku nebyli rodiče navštěvovat, protože jim to v nemocnici nedoporučovali ... maminka měla doma miminko a po každé návštěvě se holčička rozplakala a chtěla domů...byly to srdcervoucí scény...tak za holčičkou nejezdili - byla tam asi 14 dní...o to víc byla v oblibě u ostatních maminek, sestřiček (rodiče ale denně volali a ptali se, jak se holčička má...)...vím, že takové situace můžou být...sama bych se do ní nechtěla dostat...Myslím si, že se tu dohadujeme zbytečně nad tím čemu věřím a čemu ne...a závěr, že nevěřím tomu, že většina rodičů může být s dětmi - miminky obzvlášť v nemocnici...za tím si prostě stojím ( i když výjimky mohou být a dokážu je pochopit)
Ale ty nemůžeš rozebrat všechny případy z rodin do důsledků, pochop, že setkání s někým, nepochopení někoho či názorové neshody ti nedávají žádné právo činit závěry. Globalizovat, předhazovat negativní domněnky a usuzovat samozřejmě můžeš o komkoli na základě čehokoli, ale objektivní přesto nebudeš. Nemocnice není dětský domov.
jasně Reti, ale když se během 5 dnů nikdo nepřijde na miminka podívat...je to asi hodně podezřelé...ale opravdu jsou to jen mé domněnky, které jsou tak trochu propojené negativními zkušenostmi ze školy...prostě se mi pořád vše propojuje...nechci rozhodně házet do jednoho pytle všechny případy...
Reti, když se všechny případy z rodin rozeberou do důsledků, tak vlastně rodiče za nic nemůžou, protože stejný přístup měli jejich rodiče...je to takový věčný kolotoč, který nejde zastavit ( takové zrcadlení chování....) ale to jsem pryč od tématu nemocnice...nemá cenu se o tom dohadovat...v některých případech mě optimismus prostě opustil
Pracuješ s dětmi, stýkáš se s rodiči, máš možnost pozorovat, dívat se, vidět...., mně se právě proto nelíbí, že tolik globalizuješ. Nehovořím o růžovém světě, jen bych si nedovolila na základě domněnek fabulovat. Co rodina, to jiný příběh, jiný osud, jiné podmínky...
reagovala jsem na to, jak jsi napsala, že nevěříš Kekunčiné verzi, že konkrétně v případě miminka nebo holčičky šlo o nutnost, nechat ta dítka v nemocnici samotná. A propojila jsi svoji zkušenost s tou její. Ano, hospitalizace v nemocnici je pro dítě trauma, proto tam často děti pláčou a vím, že to dokáže velmi emotivně zasahovat i ostatní pacientíky, maminky. Přesto, přes ten pláč, doprovodné komentáře sester a krátké setkání s rodiči nemůžeme usuzovat, že jsou rodiče děťátka v nemocnici takoví či makoví....
chtěla jsem napsat přístup některých rodičů...většina rodičů samozřejmě udělá maximum ve prospěch dítěte...ale těch samotných a plačících jsem zažila opravdu dost...samozřejmě můžou mít své důvody...já bych své miminko (a i ty některé byly bez rodičů) ani své starší dítko v nemocnici samotné nenechala....ale nejsem v tíživé situaci...chápu, že někdo se do ní dostane a je zcela bez podpory příbuzných...manžela
Reti ... s dětmi pracuji již několik let a v tomhe opravdu ztrácím optimismus...děti jsou v některých rodinách přítěží...co případů jsme museli řešit se sociálkou, týrání, nezájem...prostě nežiju izolovaně jen v růžovém světě
proč házet tvoje zkušenosti s (romskými) dvojčátky, tvrzení sestřiček, Kekunky setkání s holčičkou či miminkem "do jednoho pytle" ? Proč věřit domněnkám a negativním dohadům...? Věřím, stejně jako Kekunka, že většina rodičů své děti opravdu miluje, jen někdy někdo nemůže zůstat s dítětem v nemocnici. A my do všech těch rodin nevidíme a neznáme konkrétní důvody, proč nechali ti či oni své dítko v nemocnici samotné. Takové domněnky opravdu nemám ráda...
tak tomu nevěřím, když jsem byla z Dandou zase jindy v nemocici (byl na kapačkách kvůli dehydrataci) vedle nás byla romská dvojčata...za celou dobu - 5 dní se na ně rodiče nebyli ani podívat...sestřičky říkaly, že mají lepší péči než doma ...chápu, že někdy je rodina v tíživé situaci...ale myslím si, že se dá daná věc ve většině případů vyřešit ve prospěch nemocného dítěte, které psychickou podporu opravdu hodně potřebuje
...chápu, že někdy je rodina v tíživé situaci...ale myslím si, že se dá daná věc ve většině případů vyřešit ve prospěch nemocného dítěte, které psychickou podporu opravdu hodně potřebuje
Já jsem byla s dcerou v Praze na Karlově náměstí, na stomatolog. klinice. Byly jsme tam sice jen 2dny, a to nás na noc poslali domů, ale přístup všech lékařů i sester byl skvělý. Před operací mi vše vysvětlili,ani jim nevadily moje dotazy na vše a několikrát... já jsem v tom stresu byla úplně mimo. I po operaci nám znovu vše vysvětlili, a k dceři se chovali moc hezky, a to to tam vlastně není ani dětské odd.
Takže moc chválím 
Já jsem taky měla co dělat, abych dítka bez rodičů nelitovala a rodičům nespílala. Pak jsem si začala říkat, že určitě mají důvod. U té holčičky třeba, že maminka má doma miminko, které musí kojit, a tatínek buď není, nebo nemůže. U miminka jsem si zase říkala, že třeba má doma dvojčátko, a maminka holt s jedním být musí. Zakázala jsem si o tom přemýšlet. Zbláznila bych se. Potřebovala jsem sílu na péči o dceru. A aspoň pomohla tam, kde to šlo - u té holčičky.
Chci prostě věřit, že rodiče měli pořádný a pádný důvod, proč s těmi drobečky v nemocnici nebyli.
Bylo to na konci minulého roku a malé tehdy bylo cca 2 a 3/4 roku. Bojím se ale, že proplatit to už nepůjde - je březen 2010, platila jsem to v prosinci 2009. Pochybuju, že v novém kalendářním roce se dá proplatit minulý rok.
Jinak díky za přání. Tím, že jsem tam byla s dcerou, bylo vše lepší. Na oběd jsem zašla jen 2x, pak už radši jen rohlíky, protože jsem malou chtěla mít pod dohledem.
Lékařky byly celkově super, uklidňovaly, k dítěti přistupovaly laskavě, pomalu, trpělivě, a tak, ale protože při vizitě spěchaly, nic moc se člověk nedozvěděl.
A sestry, kapitola sama pro sebe. Mám i pár vtipných historek. Díky tomu, že vypadám mladší. Nejednou si myslely, že jsem pacient. :) A taky se mnou podle toho jednaly. :( "Co tu děláš? Jaktože nejseš na pokoji?!?", "Kam deš? Mělas už dávno být na krvi!" a tak. Ty jejich překvapené obličeje po mém konstatování "Ale já jsem matka!" stály za to! :D
tak já byla se synem v nemocnici v Hradci Králové na odstranění nosní mandle v jeho necelých třech letech...na lůžko jsem taky nárok neměla...ale co, nepropadala jsem panice, prostě jsem tam s ním dvě noci spala vedle jeho postele na křesle, které mi poskytli....vydržet se dá ledasco...ve fakultce brali operace jako na běžícím páse...nejhorší bylo podepsání papíru o anestezii...že, v případě smrti neberou lékaři zodpovědnost...no ta věta...už nevím, jak byla formulovaná, mi ležela dlouho v žaludku a operaci, na které jsem být nemohla, jsem venku doslova probrečela ( i když jde jen o obyčejné odstranění mandle)
Keku a s tou holčičkou, taky jsem byla upozornit sestru, že je jedna holčička počůraná...jednu noc jsem ze všeho byla dost vytřeštěná, druhou noc jsem únavou nestačila sledovat
Mě2dice a mě spíš než přístup personálu šokoval přístup rodičů...viděla jsem tam i miminka bez maminek, a jeden velice vyšňořený manželský pár si tam zrovna přicházel pro své miminko...nechápu, nechápu, nechápu...kdyby jste slyšeli, jak děti v noci plakalil a snad jen jedna sestřička byla taková milá, že je tam utišovala...svíralo se mi srdce lítostí nad bezcitností
přiznám se, že když čtu tvé hororové zážitky, padnou mi tak do období minulého století nebo geograficky na Ukrajinu...Pokud se toto ještě děje v našich nemocnicích, tak zaplať pán Bůh, že nás podobné zážitky nepotkaly!
Netuším, kolik dceři bylo v době hospitalizace, ale pokud máš doklad u sebe, máš nárok na proplacení ze strany pojišťovny, pokud se vejdete do věku 6let!
O informování rodičů o tom, co se s dětmi děje - to je bohužel trvalý problém lékařů. Já jsem lékař, což se rovná Bůh a vy zbytek lidstva mě budete bez odporu následovat a podřídíte se mi! Je to nadnesené, ale přesně tak se k nám všem lékaři chovají. A dokud je svým jednáním a svými požadavky nedonutíme, aby to zlepšili, nebudou mít důvod to změnit!
Držím palce, aby tento zážitek byl první a zároveň poslední. A abys narážela už jen na samé empatické zdravotníky a lékaře...
Přiznám se, že jsem v šoku. Byla jsem s dcerou v nemocnici na konci minulého roku. Stálo nás to skoro 2,500Kč. Ptala jsem se na možnost proplacení pojišťovnou, ale tvrdili mi, že to platí jen pro děti do jednoho roku, což jsme dávno nesplňovali.
Jinak pobyt nic moc. Některé sestřičky fajn, jiné (většina) děs a hrůza. Některé se na dceru dokonce při natírání (byla tam s vyrážkou) utrhovaly, ať stojí rovně, nekňučí, ... Jenže kdyby i mně natíraly obličej takovým stylem, nelíbilo by se mi to. Kdybych stála nahá a na tělo mi dávaly mast z ledničky, nelíbilo by se mi to. Je pochopitelné, že dítěti se to taky nelíbí a dává to najevo - svým způsobem.
Měla jsem štěstí, že jsem s dcerou mohla zůstat. Náhodou bylo volné lůžko. I přes zákaz návštěv kvůli chřipkám nám tatínek mohl nosit den co den věci, co jsme potřebovaly, a mně jídlo. Sice jen předat mezi dveřmi a hned jít, ale i tak to byla obrovská pomoc. Přijali nás nečekaně, nic jsme s sebou neměly, a to, co jsme potřebovaly, se ukazovalo až v průběhu času.
Celkově na pobyt nevzpomínám ráda. Charta práv dětí je sice hezká věc, ale stále se nedodržuje. Např. jsem se za celou dobu pořádně nedozvěděla, jaké léky jí podávají, proč zrovna tyhle, proč tak či onak, ... A to jsem se ptala! Oni jsou zdravotníci, tak ať to nechám na nich. Primářka byla ze všech nejlepší, ta se aspoň mi něco vysvětlit.
Věřím, že kdybych tam nebyla, o dceru by nebylo dobře postaráno. Viděla jsem to totiž na jedné tříleté holčičce, která tam byla bez maminky. Já jí utírala zadeček, já jí pomáhala s teploměrem, já jí hlídala pitný režim, ... Protože jsem se nemohla dívat na to, jak se tam celé dny potlouká úplně sama a neví, co dělat. Když sestry viděly, že jsem se jí "ujala", daly holčičku k nám na pokoj - měly o starost míň. :(
Snad děti našich dětí na tom budou už líp.
Náš syn (v únoru mu bylo devět) mělplánovanou urologickou operaci v lednu. Měsíc dopředu jsem s ním byla v urologické ambulanci, kde nám pan doktor operaci doporučil. Hned jsem mu řekla, že buch chtěla být hospitalizována s ním. On (asi v mém věku, tedy kolem 35) se sice trochu divil, že tak velký kluk a chce být s maminkou, nicméně sestra zavolala na dětské oddělení, nahlásila nás tam a řekla mi, že pokud tam budou mít volné místo, můžu tam s ním.
Na webových stránkách nemocnice jsem zjišťovala, co vzít sobě a co synovi na pobyt v nemocnici, kdy nasoupit. Nakonec jsem musela volat, protože o době nástupu se tam nepsalo. Sestřičky ani jiný personál na oddělení se ničemu nedivili, přijali nás pěkně a pěkně se o nás starali. Pobyli jsme tam 4 dny. Nejvíc mě nadchla místní školička, kde paní učitelky tvořily s dětmi různé drobnosti, byly milé, zajímaly se o děti. A tak jsme se snažili být tam co nejvíc.
Sestřičkám jsou myslím maminky (byl tam i jeden tatínek) pomocí, protože děti hlídají, zabaví, pomáhají s hygienou, rozptylují jejich obavy a pomáhají snášet změny, které s pobytem v nemocnici souvisí. Děti (hlavě ty starší) potřebují vědět, co je čeká, jaký úkon se teď bude provádět a proč. V tomto směru jsem personál někdy musela zastupovat já. Náš syn byl totiž z naší rodiny první, kdo byl hospitalizován. Také se v rámci svého pobytu šestkrát svezl sanitkou na kontrolu na urologické oddělení. Nejlepší bylo, když mi můj syn s odstupem asi měsíce řekl, že jsme si tu nemocnici spolu docela užili. A o to mi šlo.Když to jde, je dobré být v nemocnici spolu.
Poslední komentáře
před 2 vteřin
před 24 vteřin
před 47 vteřin
před 6 hodin 48 min.
před 9 hodin 7 min.
před 9 hodin 9 min.
před 9 hodin 10 min.
před 9 hodin 11 min.
před 1 den 2 hodin
před 1 den 2 hodin