Boj o čepici

Z předsíně se ozýval strašný řev. Pepíček si za nic na světě nechtěl nechat nasadit čepici. Maminka chudák celá zpocená se marně pokoušela narvat mu ji na hlavu. Synáček bojoval statečně, seč jeho tříleté síly stačily. „Já ti budu muset asi nařezat,“ bezmocně povzdechla maminka po dalším kole zápasu, „přece nemůžeme jít ven bez čepice? Vždyť tam mrzne!“

Pepíček se docela snadno vydral z maminčina objetí, protože jeho šusťáková kombinéza pěkně klouzala. A hned se dobýval ven ze dveří na chodbu. Ven se už moc těšil. Bude zase padat do sněhu, dělat stopy, shrnovat bílý poprašek z laviček v parku a pomůže mamince dělat sněhuláka. Čepice, šály i rukavice upřímně nenáviděl. Čepice ho škrábaly a lezly mu do očí. Když neviděl, mohl snadno zakopnout a upadnout. Rukavice mu překážely, nemohl na nic sahat, nic zkoumat. Nedokázal pořádně uchopit ani klacík a to pak není žádná procházka, když člověk nemůže držet klacek, šťourat s ním do hromádek listí, čmárat po sněhu nebo lovit v kalužích. A šály? Ty Pepíčka vždycky zlomyslně dusily. A bylo mu v nich vedro. Prostě tyhle věci neměl rád a bojoval proti nim všemi způsoby.

Pokud zrovna nemrzlo, podařilo se mu někdy maminku oblomit, aby na čepicové výstroji netrvala. Několikrát se mu také poštěstilo rukavice nepozorovaně sundat a nechat je bimbat na gumě trčící z rukávů. Maminka si toho nikdy hned nevšimla. Když postřehla, že synkovy ručky jsou holé, hned se pokoušela mu palčáky znovu nasadit. Buď se nechal přemoci a v co nejkratší době je zase sundal, nebo mamince utíkal. Bylo legrační se spolu honit.

Čepice nebyla tak pevně přivázaná jako rukavice. Dala se sundat. Ovšem kam s ní? Kombinéza neměla kapsy. Odhazovat čepici si netroufal. Zkusil to jednou, maminka to viděla a dobře pochopila, že to bylo schválně, a dostal na zadek. Tahle taktika se neosvědčila. S šálou se bojovalo těžko. Nedařilo se mu ji rozvázat, a tak když už se mamince zdařilo mu ji uvázat, statečně v ní trpěl.

Teď se mu nepodařilo vybojovat šálu, pevně svírala jeho krček, rukavice si nasadit nechal, protože věděl, že si je hbitě sundá, ještě než vyjdou z domu, ale čepici, tu dneska nechtěl. Maminka bezmocně usedla na nízkou lavičku v předsíni a uvažovala.

Varianta 1

„Venku mrzne. Nemůže jít bez čepice.“ Bylo jí ale líto synkova zpoceného obličejíčku, křikem zrudlých tvářiček a slziček nevole v očích. Pomyslela si: „Mám já to zapotřebí? Takhle se s ním prát? Vzdám to. Vezmu si jeho čepici do kapsy a ji někde venku mu ji nepozorovaně nasadím. Bude mu zima na uši a nakonec bude i rád.“

Sebrala synkovu čepici, smotala do ruličky a strčila do kapsy své lyžařské bundy. Rychle si obula sněhule, nasadila svého kulicha s bambulí, hmátla na poličku pro rukavice a klíče a otevřela dveře na chodbu. „Tak pojď, ty uličníku.“ Vyrazili za sněhovými radovánkami.

Varianta 2

„Venku mrzne. Nemůže jít bez čepice.“ Bylo jí ale líto synkova zpoceného obličejíčku, křikem zrudlých tvářiček a slziček nevole v očích. Pomyslela si: „Kam bychom přišli, kdyby synek takhle vyváděl pokaždé, když jdeme ven. Nemůže si přece myslet si, že bude o takových věcech rozhodovat? Do mrazu čepici mít musí a basta.“ Ještě chvíli uvažovala a pozorovala synka, pokoušejícího se dosáhnout na kliku dveří od bytu. Naštěstí byla zatím pro něj ještě příliš vysoko, takže jeho snaha vycházela naprázdno.

Maminka se rozhodla tento boj vybojovat jednou provždy. Bude to kruté, ale nedá se nic dělat. Dneska to zabolí. „Nechceš čepici, nepůjdeme nikam,“ pronesla hlasitě a svlékla si bundu. Za hlasitého nářku odmotala Pepíčkovi šálu a rozepla zip kombinézy. „Bez čepice ven nemůžeme. Musíme zůstat doma.“ Synkův pláč jí trhal srdce, ale rozhodla se být důsledná. Dnes za sněhovými radovánkami nevyrazili.

Varianta 3

„Venku mrzne. Nemůže jít bez čepice.“ Bylo jí ale líto synkova zpoceného obličejíčku, křikem zrudlých tvářiček a slziček nevole v očích. Pomyslela si: „Musím ho nějak obelstít. Přece v tak krásném dni nezůstaneme doma?“ Něco ji napadlo. Zašmátrala v koši s čepicemi, rukavicemi a šálami. Vytáhla čepici modrou s červenou bambulí a zelenou bez bambule.

„Pepíku, koukni, kterou si chceš vzít?“ natáhla ruce k synkovi a tázavě mu pohlédla do očí.
„Kterou z těch dvou si vezmeš?“ Synek se neochotně přišoural k mamince a po dlouhém váhání plácl rukou po zelené. „Ta tolik neškrábe, viď?“ s těžko skrývanou úlevou v hlase podotkla maminka. Rychle synkovi natáhla čepici, vskočila do bot, svou čepici a rukavice zastrčila do velké kapsy bundy a spěšně otevřela dveře na chodbu. Doobleče se cestou po schodech, teď hlavně honem ven. Vyrazili za sněhovými radovánkami.

Jakou variantu byste zvolily vy?

Napadlo vás ještě jiné řešení?

Podělte se o své zkušenosti...

Skore: | Hlasy: 0