Jak nezkazit večer

V bytě panovalo mírné vzrušení. Obě dcery poletovaly mezi šatní skříní a velkým zrcadlem, aby posoudily, jak jejich oblečení ladí, a vesele u toho štěbetaly. Maminka si v koupelně líčila řasy. Tatínek na poslední chvíli leštil své černé polobotky, které neměl na nohou od... no hodně dlouho. Rodina se vypravovala do divadla.

Dcery se konečně shodly na výběru šatů a navzájem si vypomáhaly se zapínáním drobných knoflíčků na zádech a upevňováním hedvábné květiny do vlasů. Co chvíli běhaly za maminkou, aby schválila jejich nápady. Ta už byla hotová, jen ještě kontrolovala, zda má v malinké večerní kabelce všechno, co by mohla potřebovat. Kapesníček, rtěnku, pár drobných na program, vstupenky. Ještě kapku parfému za ušní lalůček, vklouznout do střevíčků a hotovo. „Pospěšte si, holky, za chvilku musíme vyrazit,“ pobízel tatínek z předsíně, „půjdeme přes park. Pěkně se projdeme.“ „Ty chceš jít pěšky?“ překvapeně se otázala maminka. „No a proč ne? Venku je hezky a pak budeme celý večer sedět. Není to přece tak daleko, za půl hodinky tam jsme jako nic,“ vysvětloval tatínek svůj návrh.

Dcery uslyšely, o čem se rodiče baví, a přišly za nimi. Obě měly na tváři rozpačitý výraz. Těšily se do divadla nejen kvůli představení jako takovému, ale také kvůli slavnostní atmosféře, kvůli večerním šatům, které si mohly obléci, kvůli slavnostním střevíčkům, které normáně nenosily a i kvůli malému potěšení z líčení a zdobení. Tázavě hleděly na maminku. Ta rychle přemýšlela, co teď říct. Zdálo se jí nemožné ujít trasu od domova k divadlu za půl hodiny na vysokých podpatcích střevíčků, které stály připravené v předsíni. Takové botičky nejsou vhodné pro dlouhou chůzi. Natož pro chůzi po štěrkovaných cestách parku, nyní plných mokrého spadaného listí. To by nedopadlo dobře.
Co teď?

Varianta 1

„No nic, holky, musíme si vzít jiné boty,“ zavelela maminka. „Ale mami,“ zakvílela jedna z dcer, ta mladší z nich, která už týden snila o tom, že půjde poprvé v životě na veřejnost ve střevíčcích s podpatky. „Jak to bude vypadat, když si k šatům a kabátu vezmu botasky, to budu vypadat jako blázen,“ protestovala starší dcera. „Tak si sbal střevíčky do tašky a v šatně se přezuješ, já to udělám taky tak, protože bych si zničila podpatky, kdybych šla tím štěrkem,“ navrhla maminka a neradostně skládala botky do igelitky. Nelíbilo se jí to, ale usoudila, že než naštvat manžela, aby celý večer v divadle jen vrčel, nebo se s ním nějak pohádat, raději se přizpůsobí. S velkou námahou překonávala pocit roztrpčenosti.

Dcery se k ní naštvaně přidaly a temně brblaly něco o strašných nápadech. Neochotně se v předsíni obouvaly do sportovních bot a považovaly večer za skoro zkažený.

Varianta 2

„Ale to bychom si musely vzít jiné boty, tatínku,“ sladce medovým hlasem řekla maminka a pohledem pobídla dcery, aby se také přidaly. „No tati, koukej, já jsem si chtěla vzít ty nové střevíčky,“ hned spustila malá. „Víš, v divadelních střevíčcích nemůžeš chodit po parku. Ono se v nich ani moc daleko nedojde, jsou hlavně krásné,“ vysvětlovala maminka tatínkovi. Ten rozpačitě koukal z jedné na druhou, takhle on o problematice bot neuvažoval. Do diskuze se přidala i druhá dcera: „Tati, já bych si neměla co obout, kdybychom šli pěšky. Mám jen tyhle společenské nebo tyhle úplně sportovní boty. Z těch ostatních jsem přes léto vyrostla a nové jsme ještě nekoupili.“ „Anebo bychom se ještě mohly převléct, aby se to k sobě hodilo,“ navrhla maminka s trochou zlomyslností v hlase. Věděla, že kdyby se měly všechny tři ještě jednou převlékat, aby sladily šaty s jinými botami, určitě by nestihly přijít do divadla včas. A to nejspíš ani kdyby jeli autem.

„No tak dobře, pojedeme autem,“ souhlasil po chvilce váhání tatínek, „To mě vážně nenapadlo, že to máte tak složité.“ Všechny tři ženy po sobě mrkly vítěznými pohledy a hrnuly se do předsíně za tatínkem. Večer byl zachráněn.

Varianta 3

„Ale miláčku, to není dobrý nápad,“ zakroutila hlavou maminka, „v těch botách, co nosíme do divadla, se nedá jít po štěrku v parku. Já vím, ono to není daleko, ale my zase tak často vysoké podpatky nenosíme a asi by byl problém to ujít.“ Tatínek v úžasu hleděl na svou ženu. Takhle on o problematice neuvažoval. „Koukni,“ nastavila nohu v černém střevíčku s vysokánským podpatkem maminka. „Tentokrát by se nám opravdu hodilo jet autem. Na procházku půjdeme jindy, ano?“ Dcery koukaly z jednoho na druhého a napjatě čekaly, jak to celé dopadne.

„No tak dobře, pojedeme autem,“ souhlasil po chvilce váhání tatínek s pobaveným úsměvem na tváři, „To mě vážně nenapadlo, že to máte tak složité.“ Vzal z věšáčku klíče od auta a zavelel: „Tak jedeme!“ Všechny tři ženy cupitaly po schodech a jejich kramflíčky vyťukávaly veselý rytmus. Moc se těšily do divadla.

 

Jak byste reagovaly vy?

Proč?

Napadlo vás ještě jiné řešení?

Skore: | Hlasy: 0