Jak se nezamotat do řečí

„Představ si, jak je ta Božena nemožná!“ hlásila Agáta hned, co se usadila naproti mně u malého stolku v naší oblíbené kavárně. Byla jsem zvědavá, jakou senzaci zase vyšťourala, ale zároveň jsem se tak trochu obávala. S Agátou člověk nikdy úplně přesně neví, na čem je. Její informace mívají charakter klípků. Její humor nebývá prost zlomyslnosti. Je lákavé pustit se s ní do hovoru, ale zároveň jde o poměrně riskantní disciplínu. Pokud se člověk nechce zamotat do pomlouvání, musí si dávat velký pozor.

„Tak co máš s tou Boženkou?“ zeptala jsem se opatrně. Naše společná kamarádka byla častým terčem různých řečí. Se svou obvyklou bezelstností na sebe vždycky všechno prozradila, málokdy chápala skrytou ironii a všem se zdálo, že je obyčejnou prostou ženou. Agáta usrkla kávy a vykulila oči. To ona dělá vždycky, když sděluje nějakou fantastickou zprávu. „Víš, jak jsem vždycky obdivovala ty její muškáty na balkoně?“ zeptala se mě. Abych nevěděla. Boženčin balkón v šestém patře zářil do daleka rudými květy muškátů od časného jara až do podzimu. Všechny sousedky jí je záviděly, protože žádné z nich kytky v oknech nebo na balkonech tak bujně nerostly. „Tak ona v těch truhlících na balkoně má muškáty umělé,“ vynesla svou šokující skandální informaci a tvářila se přitom tak triumfálně, jak to jen dokázala ona. „Celou dobu nás všechny vodila za nos! Jak ta se musela bavit. Dělala, jaká je zahradnice, vždycky byla skromnost sama, když jsme ji chválily. Pamatuješ, jak říkala, že to nestojí za řeč, ale určitě jí to dělalo radost, že jsme všechny celé pryč z těch její kytek. A ony byly umělé! No to mě podrž!“

Agáta vzrušeně poposedla, aby svou senzační zprávu ještě nějak okomentovala. Divoce gestikulovala a mluvila hodně hlasitě vysokým tónem. Nebyla jsem si jistá, jestli ji tak pobuřují umělé muškáty na balkoně naší kamarádky, nebo fakt, že se cítí trapně, protože to nepoznala. Mě samu taky překvapilo, že Boženčiny muškáty nejsou pravé, ale když jsem si zpětně v mysli přehrávala rozhovory, které tak pobouřeně rozebírala Agáta, nemohla jsem s ní souhlasit. Rozhodně se mi nezdálo, že by se Boženka výzdobou svého balkónu nějak chlubila nebo naopak okázalou skromností upozorňovala na své pěstitelké úspěchy. Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím více se mi zdálo, že chválu svých květin odmítala, jako že nestojí za řeč. Nezdálo se mi, že by chtěla kohokoli uvádět v klam.
„No, co si o tom myslíš? Převezla nás, co?“ zeptala se Agáta a její oči vyžadovaly souhlasnou reakci.

Varianta 1

„No to jo, páni, kdo by to byl řekl,“ snažila jsem se získat čas a zformovat myšlenky. Agáta však byla svého rozhořčení plná a přímo hořela touhou Boženku pěkně zdrbnout. Očividně se cítila uražená, ponížená a dopálená. „No říct nám to mohla, však by se tím nepřiznávala k žádnému zločinu, ne?“ připustila jsem. „Jistě, copak nejsme její nejlepší kamarádky? Je to normální zrada, fakt je hrozná, taková neupřímnost...“ rozhorlovala se Agáta a chrlila podobné nepřátelské výroky na hlavu nebohé Boženky ještě dlouho.

Nedalo se jí skočit do řeči a odvést její pozornost k jinému tématu, nedala se zastavit. Sice jsem se cítila trochu provinile, ale co, vždyť mluvila hlavně Agáta a kromě toho si tu trochu nadávání Božka zasloužila. Ne? Co jsem mohla udělat lepšího?

Varianta 2

„No to jo, to se jí fakt povedlo,“ rozesmála jsem se na celé kolo. Chechtala jsem se, až mi tekly slzy z očí. „Ony ty muškáty byly umělé, no to je fór,“ kuckala jsem se smíchem, až jsem si poprskala halenku. Agátě cukalo v koutcích úst, ale ještě se nesmála. „Měla nám to říct, ne?“ snažila se přimět mne k reakci, ale marně. Nedokázala jsem svůj smích potlačit. „No možná jo, ale představ si, jaká je to legrace,“ hihňala jsem se. To už ani Agáta nedokázala udržet vážnou tvář. Zejména když si všimla na stolku stojící vázičky s umělými květinami. Ukázala na ně pohledem a vyprskly jsme obě.

Já jsem se ani moc nesnažila svůj smích zadržovat, protože jsem věděla, že rozpustit rozhořčení v očistném smíchu, je vždycky dobrá možnost. Co jsem mohla udělat lepšího?

Varianta 3

„Ale Agátko, tak to přece nemůžeš stavět,“ vytáhla jsem na obranu společné kamarádky. „Jak to nemůžu? Je to podvod? Je! Tak jak bys ji chtěla omlouvat? Buď přece spravedlivá,“ oponovala mi zvýšeným hlasem Agáta. „ Bylo to od ní pokrytecké a neupřímné! Tak se přece s přítelkyněmi nejedná,“ vykřikovala. „Já myslím, že to přeháníš. Ona to určitě tak nemyslela,“ snažila jsem se ji překřičet. Nakonec jsme na sebe hulákaly obě a rozešly jsme se s trpkostí.

Ale přítelkyně se přece člověk zastat musí, ne? Co jsem mohla udělat lepšího?
 

Skore: | Hlasy: 2