Omluva a důstojnost

„Véno, okamžitě toho nech!“ ječela maminka rozzlobeně. „Kolikrát jsem to říkala, abyste se nervali,“ hněvivým hlasem kárala syny. Z dětského pokoje vyšli oba bratři zčervenalí a schlíplí. Měli rozcuchané vlasy, všelijak posunutá a pomačkaná trička, která si rozpačitě zastrkávali do kalhot. „Nebudu vás rozsuzovat, nebudu pátrat, kdo si začal a proč. Rvali jste se oba. Já toho mám dost. Chováte se jako uličníci. Že se nestydíte.“

Rvačky mezi bratry bývaly časté. Většinou o nic nešlo. Kluci potřebovali vybít přebytečnou energii a zápolení nebrali jako problém. Nemysleli tím nic zlého. Jen se škádlili. Maminka to však neměla ráda. Rvačky jí připadaly jako projev nevychovanosti. Tatínek se snažil jí vysvětit, že chlapci se občas potřebují poprat, že je to zdravé, pokud si samozřejmě přitom neublížili nebo něco nerozbili. Ale protože většinou nebyl doma, když spolu kluci boxovali nebo nacvičovali základy juda anebo se jen tak z čiré radosti a přebytku sil po sobě vrhali, řešila situaci maminka.

Většinou se vracela domů z práce unavená a tak jako dnes se snadno rozhněvala. Neviděla, že kluci si vlastně hráli, že neměli zlé úmysly. Jejím očím se nastavovaly jiné skutečnosti. Myčka nevyklizená, koš nevynesený, boty v předsíni rozházené a úkoly nejspíš také nenapsané. Snadno tak nabyla dojmu, že hoši jsou neposlušní, neberou vážně její nařízení a vůbec vymykají se jejímu výchovnému vlivu.
Oba syny potrestala, staršího Vénu přísněji. Je starší, měl by být moudřejší. I když ji přitom bolelo u srdce, protože jí kluků vlastně bylo líto, díky své vyčerpanosti a únavě z práce nebyla schopná jiného řešení. Možná mohla povolit svému nutkání rozesmát se při pohledu na schlíplé bojovníky a nařídit jim splnění jejich denních úkolů. Jednou se jí to už podařilo. Kluci pak kmitali po bytě, uklízeli a ona, maminka, se zavřela v kuchyni, uvařila si kávu, posadila se ke stolu a v klidu si pročetla noviny. Vyšla, až bylo uklizeno, kluci vděční, že unikli trestu, se o to víc snažili, aby maminku potěšili.

Tentokrát se jí to ovšem nepovedlo. Nějak se jí nepodařilo zachytit ten moment, kdy by se mohla rozesmát. Hned po vyhlášení trestů věděla, že chybovala. Ale nedokázala vzít své slovo zpět. Částečně z bezradnosti, částečně z únavy a možná i z obav, aby neztratila rodičovskou autoritu. Jak by mohla být velitelkou, když by své slovo hned zase brala zpět. V rozpacích vyslala přísným hlasem pokyny a šla připravovat večeři.

1. varianta

„Tak já nevím, možná to nebylo úplně spravedlivé, ale kdo je tady rodič?“ svěřovala se maminka tatínkovi, když si večer povídali o tom, jaký byl dneska den. „Přece musím stát v autoritě, ne? Jinak by mě ti naši kluci vůbec neposlouchali. Přísnost musí být…“ a tázavě se zahleděla na muže, aby potvrdil její úvahy. „No já nevím, Baruško, kdysi jsme měli ve škole učitele, kterého jsme si všichni vážili. A on, představ si to, na střední škole před třídou plnou puberťáků dokázal říct, že se mýlil nebo byl nespravedlivý a omluvil se. Chápeš to? Profesor na střední se omluvil studentovi! Nikdy na něho nezapomenu.“ Chvilku bylo ticho a pak maminka špitla: „Myslíš, že bych se měla Venouškovi i Pavlíkovi omluvit?“ Tatínek pokýval hlavou, maminku něžné políbil a řekl: „Jo, to bys měla.“ „Tak já za nimi zajdu, než usnou.“ „Jo jo, počkám tu na tebe. Dala by sis se mnou na dobrou noc sklenku vína? Naliju, než se vrátíš.“

2. varianta

„Tak já nevím, možná to nebylo úplně spravedlivé, ale kdo je tady rodič?“ svěřovala se maminka tatínkovi se svými pochybami. Stála v předsíni a opírala se bokem o rám dveří. Tatínek si obouval boty a pak kontroloval, má-li v batohu všechno potřebné. „Musíš stát v autoritě, jinak by tě ti naši kluci vůbec neposlouchali,“ potvrdil maminčiny úvahy. „Nevíš, kde mám klíče?“ rozhlížel se po věšáčcích, kam obvykle svazek klíčů po příchodu domů ukládal. „Nechci přijít pozdě na trénink, to víš, trenér musí jít ostatním příkladem. Chci jim dokázat, že i vedle zaměstnání se dá dělat sport pořádně, ale chce to kázeň a oběti,“ rozkládal tatínek, zatímco maminka mu podávala svazek klíčů, které vylovila z kapsy jeho zimního kabátu. „Měl jsi je v kapse, zapomněl sis je pověsit,“ vysvětlila a s povzdechem muže propustila. Už o tom nebudu dumat, rozhodla se, život taky není vždycky spravedlivý.

3. varianta

„Tak já nevím, možná to nebylo úplně spravedlivé, ale kdo je tady rodič?“ svěřovala se maminka tatínkovi se svými pochybami. „No to tedy nebylo,“ potvrdil její úvahy tatínek, „nejednala jsi správně. Měla bys to napravit.“ „No jo, napravit, ale jak? Vždyť se přece nemůžu ponížit před malými kluky, ztratila bych autoritu. Jak bych pak s nimi vydržela, když jsem na ně věčně sama? Musím přece být přísná,“ bránila se maminka. „Jestli narážíš na mé sportovní aktivity, tak si prosím, uvědom, že trénuju hochy v tom nejnáročnějším věku. Musím se jim plně věnovat, aby z nich něco bylo. Každá taková práce vyžaduje určité oběti. To ti snad nemusím připomínat.“ „No jo, jenže doma je pak všechno na mně,“ postěžovala si maminka. „Vydrž, Baruš, ještě tento rok. Když vyhrajeme juniorskou ligu, dostanu asistenta a bude to jednodušší. Teď mě ještě musíš doma zastoupit. Takže musíš být přísnější, to dá rozum. Oni se s tím kluci srovnají, ani rodič nemůže být vždycky dokonalý. Já si s nimi o tom někdy promluvím, jak bude čas,“ s tím ujištěním tatínek vyšel na chodbu a zavřel za sebou dveře. Maminka se s tichým povzdechem vrátila do kuchyně.

 

Jakou variantu byste zvolily vy?

Nalezly byste ještě jiné řešení?

Podělte se o své názory...

Skore: | Hlasy: 0