Svačinový spor

„Pepíčku! Už zase jsi ve škole nesnědl svačinu!“ volala maminka a opravdu se zlobila. „Víš dobře, že jíst pravidelně je zdravé. Kolikrát jsem ti říkala, že ti to v hodinách líp půjde, když budeš mít energii. Copak to nechápeš?“ Pepíček se přiloudal ze svého pokojíku do kuchyně za maminkou, opřel se o kuchyňskou linku a neochotně vysvětloval.

„Všichni kluci si chodí do školního bufetu na párek v rohlíku a já mám vždycky v aktovce namazanej chleba. Připadám si jak mimino. Jako lůzr. Nikdo si takový svačiny do školy nenosí,“ popotáhl nosem a rukou si zajel do vlasů a v rozpacích se podrbal za uchem. Maminka právě vyhazovala do odpadkového koše nevábně vonící balíček se starou svačinou. Zpozorněla, pohlédla na syna a pomalu se narovnala. „Někdo se ti smál?“ zeptala se. „Jo,“ odpověděl Pepík, „smáli se mi, že jsem mazánek, když mi svačiny pořád dělá maminka.“ „Hm, musíme něco vymyslet,“ pronesla pomalu maminka a posadila se ke stolu. „Nalij nám oběma kofolu, ať nám to myslí,“ nakázala synkovi. Pepíček ochotně uposlechl.

Vyndal z ledničky velkou láhev z poloviny naplněnou kofolou a z police sundal dvě skleničky. Opatrně nalil, jednu skleničku podal mamince, druhou postavil před sebe na stůl a taky si sedl. Zvářil se pořád trochu otráveně, ale protože znal maminku, věděl, že taková porada o problému jeho svačin nebude jen tak. Maminka většinou vymýšlela překvapivá řešení. Taková, jaká nikoho jiného nemohla napadnout. Rozhodně ne Pepíka. Ale zároveň se taky trochu bál. Co když maminka vymyslí něco, co se mu nebude ani trochu zamlouvat? Nebo co když si tvrdohlavě umane, že svačiny se musí jíst a basta. Koukal tedy do sklenice, ucucával a obával se, co maminka vymyslí.

1. varianta

„Hele, nebudeš se přece koukat, co si o tobě myslí tví hloupí spolužáci,“ zahájila maminka rozpravu. „Ale aby se ti posmívali, to taky nechci. Tak já ti budu dávat každý den místo svačiny dvacku a půjdeš si něco koupit, jo? Ale slib mi, že to nebude denně párek v rohlíku. Někdy si koupíš i něco jiného,“ požadovala. Pepík se vrhl mamince kolem krku. „Mami, ty jsi zlatá!“

2. varianta

„Hele, nebudeš se přece koukat, co si o tobě myslí tví hloupí spolužáci,“ zahájila maminka rozpravu. „Ale svačiny se jíst musí, to se nedá nic dělat. Prostě si jich nevšímej. Oni přestanou. Když si ten namazaný chleba sníš rychle, třeba si toho nikdo ani nevšimne. Já od toho neustoupím. Jsem jednou zodpovědná za tvou zdravou výživu. Svačiny ti chystám nutričně vyvážené, to se s nějakými párky v rohlíku nedá vůbec srovnat. Pamatuješ, jak jsme četli ten článek o uzeninách? Ani v nich vlastně maso nebývá, jen nějaká sójová kaše. A kdoví, jestli ta sója není nějak geneticky upravená. Ještě by ti z takových svačin narostly ploutve nebo zobák. Nebo bys začal štěkat. Každopádně, Pepíku, to co ti dávám s sebou do školy já, je mnohem zdravější a bezpečnější. Hotovo.“ „Hm, no jo,“ zabručel Pepík a odšoural se zpátky do svého pokoje.

3. varianta

„Hele, nebudeš se přece koukat, co si o tobě myslí tví hloupí spolužáci,“ zahájila maminka rozpravu. „Ale aby se ti posmívali, to taky nechci. Tak jak bychom to vyřešili?“ maminka se taky poškrábala za uchem. Nemínila ustoupit od doma připravovaných svačin, ale zíroveň si dovedla představit, jaká muka to pro jejího synka musí být, když se mu kluci posmívají kvůli svačinám od maminky. „Koneckonců jsi velkej chlap a já ti už svačiny jako miminu dělat nebudu. Budeš si je totiž dělat sám. V ledničce vždycky něco najdeš, co by se dalo použít a vyrobíš si sváču podle vlastních představ. Jenom budeš muset vstávat opravdu včas, abys to stihl.“ Maminka dopila kofolu a rázným gestem postavila prázdnou skleničku na stůl. „Platí?“ zeptala se. Pepíkova tvář odrážela jeho vnitřní myšlenkové pochody. Nejdřív se zatvářil zaraženě, pak překvapeně a potom se jeho obličej pomalu rozjasňoval. Nakonec se vrhl mamince kolem krku. „Mami, ty jsi zlatá!“

Kterou variantu byste zvolili vy? Proč?

Napadá vás ještě jiné řešení? Podělte se o ně.

Skore: | Hlasy: 0